Probouzím se do mrazivého rána. Zapínám otevřený spacák a zahřívám zmrzlá záda. I když vím, že je pozdě, je čas vstávat. Každodenní psí hygiena končí sladkým dezertem v podobě olíznutí mého obličeje. Zákaz vjezdu se téměř opírá o nárazník naší dodávky. Je 28. října 2020. Před 102 lety vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu československém. Zároveň dnes začíná platit zákaz nočního vycházení kvůli koronaviru. Zvláštní doba. Sám přemýšlím, jestli naším spaním v dodávce, kdesi před Prahou, neporušujeme aktuální vládní opatření. Snad ne. Však jsme doma. Otevřenými dveřmi dlouhým skokem mizí Maty v dáli a užívá si první zmrzlé krystalky na stále zelené trávě. Pomalu se probouzí i druhý spacák. Stále zalepené oči šeptají: ,,Dobré ráno, lásko“. Oplácím Matyho pozdrav a pomalu si uvědomuji, co je dneska za den. Dnes to všechno začíná!
Vzrušením se chvěji a startuji motor. Na benzínce místo espressa potupně přijímám odporné picollo, které zajídám ještě horším koláčem. Do Prahy přijíždíme přesně na čas. Nabíráme Filipa - kameramana s asistentkou Petrou a Honzu Kasla – fotografa, bez asistentky.
Bývalý areál šroubáren v Libčicích nad Vltavou máme z Týnce přesně 253 km. Naštěstí je většina trasy po dálnici. Věhlasná cesta po D1 s průměrnou rychlostí 60km/h trvá “pouze“ 4 hodiny. Nechci raději ani přemýšlet, kolikrát tuto cestu následující měsíce ještě absolvuji.
Důležité je, že se po všech peripetiích konečně začínají řezat díly na loď. Nutná inspekce a příprava pracoviště. První fotky, první rozhovor. Následující měsíce budou o dlouhých nocích v promrzlé hale. Začínáme psát příběh, který pro mě hodně znamená. Čeká mě ta největší životní výzva!
Comentarios